Ako sa pozeráte aj na iné prípady rodinného fungovania? Niektoré manželstvá sa rozpadli, dnes sa skoro polovica detí narodí mimo manželstva, často spolu mladí žijú „na divoko“, ale nazývajú rodičov svojich partnerov „svokor“ či „svokra“. Kdesi v podtexte však cítiť, že sa všetky tieto príklady – a určite ich je viac – nazývajú a chcú nazývať „rodinou“, aj keď možno nie sú „tradičnou“…

Ano, jedná se o různé nedokonalé formy soužití z hlediska toho, co je manželství. To, že tyto formy jsou čím dál častější, neznamená, že nejsou v určitém smyslu defektní (z latinského deficere, že se jim něčeho nedostává).

Máme bohužel sklon z faktu rozšíření vyvozovat normativní závěr („skoro všichni to dělají, tak je to v pořádku“). To je ovšem logicky chybná dedukce. Skutečné manželství je jen to, o němž jsem hovořil, tedy sjednocení či vzájemné odevzdání se muže a ženy sloužící plození a výchově dětí, které je úplné, to znamená trvalé a výlučné. Stát by měl skrze legislativu chránit a zvýhodňovat právě takové soužití na úkor soužití nedokonalých, aby měli lidé potřebu do takového vztahu vstoupit a vytrvat v něm.

Skutečné manželství je jen sjednocení či vzájemné odevzdání se muže a ženy sloužící plození a výchově dětí.

Neviem, ako dlho existuje „rodina“ ako „základná bunka“ ľudskej spoločnosti, ale v evolúcii, predpokladám, prežila minimálne 2 000 rokov – a určite aj viac. Má zmysel sa o ňu strachovať, keď v evolúcii uspela?

Tradiční rodina se osvědčila tam, kde lidé zažívali nejrůznější tlaky a nepřízně prostředí. Ve vyspělých společnostech dnešního prvního světa byl ale člověk od těchto tlaků a nepřízně do značné míry osvobozen, stát či jiné instituce o něj pečují v nemoci i stáří, nemusí se bát hladu a přírodního prostředí. Má tak větší svobodu ve svých životních volbách. To je jistě dobře, ale znamená to, že má také větší zodpovědnost. Stejně tak sekularizovaná společnost se stala velmi permisivní a nesankcionuje nevěru a různé alternativní formy soužití. Chybí tak tlak, který by rodinu držel pohromadě zvnějšku a napomáhal její udržitelnosti zevnitř.

O ochrane „tradičnej rodiny“ dnes hovoria najmä kresťanské a konzervatívne médiá a kresťania a konzervatívci v politike. Je ochrana rodinného spolužitia len otázkou náboženstva či pravicovej/konzervatívnej politiky?

Pro konzervativně smýšlející je obrana tradiční rodiny přirozená, je to tak řečeno jejich agenda, zatímco nová levice a liberálové často sází na obranu menšin, kam patří i menšinová soužití podobná rodině (matky samoživitelky, LGBT). Do značné míry se sem promítají různá vidění světa. Přitom stabilita rodin je problém, který přesahuje pravo-levé vidění. Je zřejmé, že tam, kde jsou stabilní rodiny, je mnohem menší problém s kriminalitou, sociálním vyloučením, drogami a jinými jevy. Jsem ale skeptický, že by nová levice byla v tuto chvíli schopna povznést se nad své ideologické zaměření. Právě západoevropský marxismus, zdroj nové levice od šedesátých let dvacátého století, pochopil, že v bohatnoucí poválečné kapitalistické společnosti k proletářské revoluci stěží dojde, a tak obrátil svou pozornost k novému „předvoji“: ne již dělnická třída, ale společenské menšiny (přistěhovalci, homosexuálové aj.), protože tam viděli naději, že tyto skupiny budou mít zájem o společenskou změnu. Podpora tradiční rodiny a přirozeného manželství, které je jejím základem, nepatří mezi jejich preferované cíle. Pro liberály je zase nejvyšší hodnotou individuální svoboda, s čímž souvisí i obhajoba práva volby životního stylu, takže v nich rovněž nelze spatřovat velké spojence tradiční rodiny.

Stabilita rodin je problém, který přesahuje pravo-levé vidění. Je zřejmé, že tam, kde jsou stabilní rodiny, je mnohem menší problém s kriminalitou, sociálním vyloučením, drogami a jinými jevy.

1 2 3 4

Pridaj komentár