V dnešnej dobe mnohí mladí odkladajú vstup do manželstva, rovnako to znamená aj neskorší príchod (menšieho počtu) detí. Existuje nejaké filozofické zdôvodnenie, prečo je dobré mať deti?

Existují filozofové, kteří naopak dokazují, proč nemít děti, či, proč je lepší se nenarodit. To je tak zvaný antinatalismus. S tímto názorem se s horšícími se klimatickými a jinými problémy přírodního prostředí budeme setkávat čím dál častěji. Proti tomu bych kladl zdravý selský rozum.

Život člověka je zřejmou hodnotou. Je dobré, aby se lidé rodili, aby společnost, národ, který tvoří, žil dál. Člověk totiž nepřežije sám, ale musí žít ve společenství. Je lepší, aby člověk byl zdravý a emočně vyrovnaný a aby společnost byla bez patologických jevů. Proto je třeba, aby lidé zakládali rodiny, měli děti, které budou vyrůstat v tradičních rodinách, protože tam je největší pravděpodobnost, že i společnost bude zdravá. K tomu nemusí být člověk filozof, aby to nahlédl. Křesťan k tomu může dodat, že rodina s dětmi je obrazem Božské Trojice, v níž se jednotlivé osoby vydávají v lásce. Otevřenost dětem umožní rodičům přiblížit se Bohu, odpoutat se od svého já a přijmout odpovědnost za někoho druhého. Manželství a otcovství/mateřství je vznešené Boží povolání. Láska, jež je opakem sobectví, musí být plodná, zaměřená k druhým.

Manželství a otcovství/mateřství je vznešené Boží povolání. Láska, jež je opakem sobectví, musí být plodná, zaměřená k druhým.

Občas sa mi zdá, že najväčším ohrozením tradičnej rodiny sme všetci my, ktorí zlyhávame ako rodičia, otcovia, ktorí si možno nevážime vlastnú rodinu. Niekedy mám pocit, že odmietnutie „tradičnej rodiny“ nepramení z nejakých „múdrych“ dôvodov, ale často len z nešťastnej osobnej skúsenosti. Dá sa to nejako preklenúť?

Je pravda, že u některých radikálních feministek přelomu šedesátých a sedmdesátých let to byla špatná zkušenost s autoritativním otcem či bolestná zkušenost s rodinou obecně, co je vedlo k odmítání manželství a mateřství coby neslučitelné se svobodou (např. u Shulamith Firestonové, která napsala marxismem inspirovanou knihu Dialektika pohlaví: Argumenty pro feministickou revoluci).

Je jasné, že jsme křehcí lidé, stále v pokušení sobectví a stabilita manželství a rodiny vyžaduje sobectví překonávat, dávat přednost partnerovi a dětem před sebou. To dnes vůbec není populární, v době a kultuře zaměřené na seberealizaci. Proto je i tolik ztroskotání v této oblasti. Ale nikoho nesuďme, sami nejsme dokonalí. Jde o to i po pádu vstát, odpustit si, opět bojovat. Skutečné osvobození totiž neleží v realizaci toho, co já chci, co cítím, na co mám právo, ale v sebe-překonání, ve vítězství nad sebou, či, jak čteme v evangeliu, ve zřeknutí se sebe ve prospěch druhého (partnera, dětí). Křesťan by řekl, že tím se připodobňujeme Bohu. Manželství je takovou tvrdou školou deifikace.

Rozhovor o rodine nesmieme zakončiť inak, ako otázkou na vašu originálnu skúsenosť. Predstavte nám vašu rodinu. Aký ste otec? Čo ste sa ako otec naučili?

Mám sedmiletého syna. Více dětí nám Hospodin nedal. Často jsem, žel Bohu, málo trpělivým otcem. Díky otcovství jsem teprve mohl lépe pochopit míru Boží lásky k nám, vydání vlastního syna pro naši záchranu (Jn 3:16), a také to, co pro Abraháma asi znamenala Boží vůle, aby obětoval syna Izáka.

foto: ku.sk, archív P. Dvořáka a O. Ligača, Unsplash

Ak by ste radi čítali podobné rozhovory aj v budúcnosti, prosíme Vás o podporu:

SK76 8360 5207 0042 0408 4048 (mBank) Ďakujeme!

1 2 3 4

Pridaj komentár